Svetříkovy zážitky

Nevím, jestli se k tomuhle blogu ještě pořadně dostanu, pořád doufám, ale pro teď se chci podělit o tento link - http://www.dutchforyou.net/ - Katka s ještě jednou překladatelkou na něm nabízejí spoustu super užitečných a užitečných rad, informací a tipů ohledně holandštiny nebo nizozemštiny chcete-li a to ZDARMA no a pokud byste to s učením se jazyka mysleli vážně, tak doporučuji si u nich zakoupit e-learningový, smskový nebo víkendový intenzivní kurz. Více na těch stránkách.

Pěkný den všem!

Konečně jsem se pořádně dostal do Haagu. Už jsem tam byl sice v Madurodamu a v kině, o tom níže ;o), ale nikdy jsem si ho pořádně neprošel. To se změnilo s další z návštěv. Po relativně brzkém vstávání (no, to je pro mě vlastně každé vstávání ;oD) jsme se opět za pomoci místní, perfektně fungující, železnice dostali do jednoho z hlavních měst Nizozemí. Jak to, že jednoho z hlavních? To je tak. Amsterdam je oficiální hlavní město, finanční a kulturní centrum Nizozemska, v Haagu pro změnu sídlí královna, vláda a parlament a Rotterdam je centrum obchodní. Hezky to mají rozdělené, jen co je pravda. Myslím si, že to i částečně snižuje rivalitu mezi jednotlivými městy, která tu sice je, ale třeba s naším „celá republika proti Praze a naopak“ se to nedá srovnávat. Co se samotného města týče, tak se tu dá najít od všeho něco. Jsou tu typické holandské domy z malých cihliček, jsou tu vodní kanály, i když těch je tu o poznání méně než v jiných městech, stejně tak tu jsou ale i mrakodrapy, secesní budovy, prostě taková směska. A musím říct, že po architektonické stránce jednotlivě ok, ale jako celek mi to úplně nesedlo. Ale je to věc názoru.

Z toho, co mě zaujalo – asijská čtvrť – ani ne tak architektura, která se nijak výjimečně nevymyká holandskému malebnému standardu, ale ohromné množství čínských, thajských a indických restaurací a sushi barů. Pak budova parlamentu, jenž sídlí v překrásné rozlehlé historické budově, mezinárodní soudní tribunál, což je spíš takový zámeček, ale daleko za plotem a před ním zajímavý památník míru, kdy z každé země je tam jeden kámen, každý jiný, různě barevné (celkem kolem 180). Co je taky hodně zajímavé, je panorama Mesdag. Je to vlastně úplně stejný princip, jako Maroldovo panorama bitvy u Lipan u pražského výstaviště. Na plátně o rozměrech 120 x 14 metrů, které je zavěšené dokola kruhové místnosti, je do detailů vyvedena někdejší rybářská vesnice Scheveningen i s mořskou částí tak, jak vypadala v roce 1881. Malba volně přechází v “reálno” hromadami písku, nemnoha věcmi roztroušenými v nich a podobně. Malba lepší, přechod horší, když bych měl já jako laik porovnat. Pak jsme se přesunuli na pláž, do čtvrti pojmenované po již zmíněné rybářské vesničce. Foukalo tam neuvěřitelně, ani na pláži moc lidí nebylo a ještě míň se koupalo. Daleko do moře vede molo, které však zároveň slouží jako kryté nákupní středisko suvenýrů a různé veteše. Je zakončeno restaurací na straně jedné a vyhlídkovou věží s bungee jumpingem na straně druhé. Kvůli větru se ale neskákalo. To mě samozřejmě neodradilo od výstupu na tuto věž – schodiště nebylo kryté, což z prostého stoupání do schodů udělalo celkem slušnou výzvu – jeden směr jít předkloněn ve velkém úhlu a “prorážet” vítr, směr druhý hlídat neuklouznutí. Výhled z věže pěkný, byla vidět i spousta velkých nákladních lodí v dáli, pod věží pak smělé surfaře.

Tolik z Haagu, byli jsme ještě u českého velvyslanectví, viděli jsme pracovnu královny, respektive budovu, kde se nachází, několik kostelů. Co ještě stojí za zmínku, jsou tramvaje, které v různých úrovních křižují nádraží, budovy obytné i kancelářské, prostě samé technické zajímavosti. ;o)

Fotky dodám časem na picasu a link hodím sem.

Jak jsem byl v kině. V Haagu ;o) (25. 8. 2008)

U příležitosti 40. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy se v Haagu uspořádal týden československého filmu, kde se promítaly snímky natočené v této době. Společně s kamarády jsme se vydali na představení “Všichni dobří rodáci”. Bylo vyprodáno, sem tam byla slyšet čeština, ale drtivá většina diváků mluvila holandsky. Dokonce jsme potkali několik známých, tak to bylo fajn, k vidění byla výstava dobových filmových plakátů. Ve spojení s následným posezením u pivka s partou krajánků v téměř holandsko-slovenském baru (akce předem domluvená, téměř proto, že jednou z majitelek je sice Slovenka, ale na baru samotném se to nijak neprojevuje) naprosto skvělá akce.

Po hodně dlouhé době jsem se s další návštěvou konečně dostal na proslavené sýrové trhy v Alkmaaru. Nemohl jsem se na ně dostat mimo jiné proto, že se konají jen v pátek dopoledne (cca od 10:00) a ještě k tomu jen v letní sezóně – letos budou poslední 4. září. Tato páteční kratochvíle je dost profláklá a v kombinaci s tím, že spousta Holanďanů má v pátek volno, je atrakce, obzvláště za hezkého počasí, hojně navštěvována nejen zahraničními turisty, ale právě i místními. To trochu komplikuje dopravu ve městě a najít místo k parkování, byť placené, je téměř nemožné a ke garážím je nutno vystát frontu – při příjezdu je proto dobré s tím počítat a vyhradit si tak dobře půlhodinku na parkovací manévry. Při cestě vlakem toto odpadá. Sympatické je, že parkovacích míst ve dvou garážových budovách je dostatek, jsou kousíček od centra (cca 80 metrů) a svou fasádou nekazí/nenarušují okolní zástavbu.

Samotný trh se odehrává na malém náměstíčku před nádhernou historickou budouvou, ve které je umístěno muzeum sýra. Je zde ohraničný prostor, kolem kterého jsou nalepeni přihlížející. Uvnitř tohoto prostoru je to samzřejmě zajímavější. V dlouhých řadách jsou zde vyskládány „bochníky“ sýra, v době naší návštěvy goudy. V každé řadě jsou různě staré sýry, což má za následek i různé odstíny žluté a vytváří to překrásnou mozaiku, která kontrastuje s šedou dlažbou, bílými plášti některých účastníků trhu a modrým nebem. Dění na trhu komentuje osoba tímto pověřená a to v angličtině, němčině a samozřejmě holandštině. Výklad je v uceleném celku a proto člověk nemusí napínat uši na „svůj“ jazyk. Dalšími povolanými osobami jsou samotní obchodníci, prodávající a nakupující, kteří smlouvají o ceně. Většinou na sobě mají takové typické „strejdovské“ tvídové sáčko a pumpky a moc jim to sluší. Smlouvání má svá pravidla, formu a řád. Z pohledu laika to vypadá tak, jako by si chtěli podat ruku, ale nestiskli, jen si jakoby plácli a pokračovali v tom. Takové paci paci pacičky v dospělém provedení. Tváří se při tom naprosto vážně a dohadují se o ceně, množství a kvalitě sýra. V okamžiku, kdy se shodnou, tak si místo plácnutí dlaně sevřou a je ujednáno. Když se neshodnou, tak ten, co už nehodlá pokračovat v diskuzi, rukou viditelně uhne / zvedne ji a z obchodu tím pádem sešlo. Aby posuzování kvality sýrů bylo objektivní, jsou zde nezávislí znalci, kteří si náhodně vybírají sýry k testování – takový sýr nejdříve pečlivě ohmatají, očmuchají a oťukají, podobně, jako když se vybírá meloun :o). Následuje zkušební vrt speciálním nástrojem, kdy takovou vývrtkou vykrojí kužel sýra, který opět podrobí důkladnému zkoumání. Kužel pak vrátí zpět, i když si nejsem jistý, jestli z něj i něco neužerou :o). Dalšími aktéry trhového dění jsou nosiči. Bochníky sýra jsou dost těžké, odhadem může mít jeden tak 8 až 12 kg. Jakmile se uzavře obchod, přichází na scénu perfektně sehrané dvojice se speciálními nosítky, které jim visí na ramenou. Naloží na ně osm bochníků a synchronizovaným poklusem je odnesou na připravené kárky. Každá dvojice má bílé „uniformy“, které jsou na klobouku a pásku označeny barevným pruhem. Barvy odpovídají buď sekci, odkud se sýry odnáší, nebo obchodníkovi, který sýry prodal/koupil, to nevím. No a pak tu jsou ještě vážící komisaři, kteří dohlížejí na vážení přinášených sýrů – to probíhá i s nosítky na masivních historických váhách a vypadá to hodně dobře, stejně jako celá ta akce.

Trh na sebe váže spoustu dalších akcí a především stánků. Čím blíže trhu, tím větší zastoupení zde mají prodejci sýra. Můžete zde zakoupit jak rozličné sýry (zde bych rád připomněl, že Holandsko je zemí „tvrdého“ sýra, niko-li „měkkého“, na který jsou zase specialisti ve Francii a jenž se zde také v samoobsluhách prodává), různě staré, různě ochucené, různé druhy. Je zde také množství ochutnávek, či „testovacích“ mističek, které si můžete za pár drobných koupit a je tam od všeho něco, na požádání dokonce dají toho či onoho víc nebo míň. Dále tu nechybí „haring“ stánky s rybičkama no a zbytek klasika – veteš, květiny, občerstvení do ruky. Sem tam nějaký hudebník či divadelní pouliční produkce. Městečko samo o sobě je moc pěkné, centrum obehnané širokým vodním kanálem, nechybí větrný mlýn a spousta příjemného posezení. Další moc příjemný výlet! Nic na tomto nemění ani skutečnost, že jsme se později dozvěděli, že je to celé jen představení pro turisty. Stejně to bylo pěkný a možná o to hezčí. Dostal jsem ještě tip na sýrové trhy v Edamu, ale to ještě musím prozkoumat a bude-li to stát za to, určitě to tu dřív nebo později najdete.

Fotky zde.

Nedávno jsem na internetu narazil na zmínku o květinové burze v městečku Aalsmeer a hlavně o tom, že je za drobný poplatek 5 EUR přístupná veřejnosti. Při nejbližší možné příležitosti, rozuměj s návštěvou ;o), jsem tam vyrazil. Pravda, znamenalo to dost si přivstat, ale co bych pro poznání něčeho nového neudělal. A tak jsme už před sedmou hodinou ranní nasedli do auta a za necelou hodinku naše nohy spočinuly na střešním parkovišti ohromného organizovaného mumraje, o kterém jsme ale v té době neměli ani tušení.

Po krátkém přesunu z parkoviště do vstupní haly a zakoupení vstupenek jsme obdrželi prospekt a informace v námi vybraných jazycích (čeština chyběla) a vystoupali na poměrně široké lávky (zbudovaná právě pro návštěvníky/čumily), které byly zavěšené pod stropem nekonečně dlouhé a hódně široké haly, z které byl perfektní výhled na veškeré dění na zemi, nějakých deset metrů pod námi. Na podlaze a sloupech bylo mnoho barevných písmen, čísel a čar, podobné těm, jež známe z podzemních garáží nákupních center. Toto značení má samozřejmě svůj řád – hala je totiž distribuční a pohybují se zde desítky vozítek, které za sebou tahají různě dlouhé „hady“ složené z různého množství vozíků plných květin. Tyto hady různě přepřahají, vozí sem a tam, až to vypadá jako nějaká hra. Do toho je možné vidět v pozadí automatické přepravníky (nebo vlečky chcete-li), které zajišťují přesun květin z této haly do další, ještě větší, která se nachází o pěkný kus dál přes hlavní silnici a kde se květiny nakládají do kontejnerů/kamionů a dodávek.

Pomalou chůzí (neustále totiž fotíte nové a nové květiny rozmanitých barev i tvarů) se návštěvník dostane k jedné z aukčních síní, kde vidí prosklenou stěnou, jako v nějakém akváriu, veškeré dění uvnitř. A co že se to tady děje tak zajímavého? Probíhá zde největší burza květin na světě, která určuje jejich ceny a „trendy“. Představte si ohromný přednáškový sál, kdy každý „studentský – dealerský“ stoleček je vybaven několika tlačítky. Dealeři jsou oblečeni ležérně, žádné obleky či saka. Místo přednášejícího jsou od stropu pověšeny dvě (někde tři či čtyři) ohromné obrazovky a pod každou obrazovkou se pomalu sunou vozíky s květinami, které se právě obchodují. U každého tohoto „hada“ je pomocník, který nabízenou květinu vždy ještě z vozíku vyndá a ukáže. Stejně jako v celém příspěvku nebudu zabíhat do přílišných detailů, ačkoli mě to láká ;o), ale jen stručně popíšu princip holandské aukce (když by někoho zajímaly podrobnosti, napište mi, rád se rozpovídám/odpovím, budu-li vědět). Na rozdíl od aukce, kterou známe, kde se postupně přihazuje a nejvyšší nabídka „bere“ zboží, tady to funguje obráceně. Vyvolávací cena je vysoká a postupně padá dolů a první, kdo řekne stop je úspěšným novým majitelem. Vzhledem k množství obchodovaných květin zde však není člověk, který by to řídil, ale na již zmíněných obrazovkách je ohromný kruh, kde na „dvanácti“ hodinách je kulička a postupně letí proti směru hodinových ručiček a zastaví se až na pokyn kupujícího dealera. Uprostřed kruhu jsou pak informace o ceně, množství, pěstiteli atd. Jeden takový obchod trvá dle mého pozorování tak pět vteřin ;o).

Co jsem viděl, tak každá z těchto aukčních síní (během prohlídky uvidíte tři) je zaměřena na jiný druh květin. Absolutně nejvíce se obchodují růže, ale také mnoho chryzantém, tulipánů a kal. Během neprůvodcované prohlídky ještě můžete nahlédnout do testovací místnosti, kde se vzorky prodávaných květin zkoumají co do kvality, dále pak do „vývojové laboratoře“, kde se vyvíjejí nové druhy květin (odsud kolem dvanácti nových druhů ročně) a to je vlastně vše, zakončené nezbytným obchůdkem se suvenýry, kde mě tedy tak trochu zklamaly pohledy odhadem z osmdesátých let. Hodinu a půl tady strávíte bez problémů, ale zcela jistě doporučuji tu být tak na půl osmou, kdy tu panuje největší šrumec.

Něco čísel a faktů:

• vše se odehrává pod taktovkou firmy Flora Holland, což je sdružení pěstitelů květin, kteří si tak sami prodávají, co vyprodukují. Aby nedošlo k mýlce, že se jedná o jakési lokální JZD – počet pěstitelů sdružených ve Flora Holland je cca 5.000. Provoz burzy se pak hradí podílem ze zisku registrovaných pěstitelů, kteří zároveň nesmí prodávat květiny nikde jinde.
• obchoduje se každý den na šesti místech v Holandsku (krom již zmíněného Aalsmeer jsou to ještě městečka Naaldwijk, Rijnsburg, Venlo, Bleiswijk a Eelde), přičemž největší centrum je právě v Aalsmeer
• krom registrovaných pěstitelů zde nabízí své produkty dalších zhruba 4.000 pěstitelů z Nizozemí i celého světa, kteří platí za zprostředkování obchodu poplatky. Díky propojení aukčních systémů s internetem je možné nabízet a kupovat květiny z celého světa.
• první květiny se zde zobchodovaly již roku 1911 a od té doby burza roste ve všech parametrech. Roku 1972 byla vystavěna hala o rozloze 80.000 m², ve které probíhá i neprůvodcovaná prohlídka. Dnes se již využívají prostory neuvěřitelného miliónu metrů čtverečních, což je stejně jako dvě stě fotbalových hřišť. Flora Holland dává práci 4.500 zaměstnanců při ročním obratu 4 miliardy EUR a 12 miliard zobchodovaných květin a rostlin.
• obzvláště u řezaných květin je důležité, aby se ze záhonu k zákazníkovi dostaly co nejrychleji. Díky neustále se zlepšujícímu logistickému systému a technickým vychytávkám se drtivá většina květin dostane ze záhonku na pulty obchodů za 24 až 48 hodin. V aukčních skladech jsou i speciální chladicí boxy, kde je udržována nízká teplota ( 2 – 8 ^oC), čímž se prodlužuje životnost rostlin. V areálu Flory Holand si zřídily pobočky také KLM (denně vypravuje dva speciály), celní kontrola a pojišťovny, nic tedy nezdržuje cestu květin za zákazníkem.

Fotky zde a internetové stránky burzy zde.

O víkendu se (jak už tu bývá zvykem) nevyplnila předpověď počasí a tak jsme pod dohledem paprsků letního sluníčka vyrazili poměrně brzo ráno do městečka Harderwijk, kde se nachází jedna z oblíbených nizozemských atrakcí – delfinárium . Vlaky nám pěkně navazovaly, autobus jsme se štěstím stihli a tak jsme za hodinku a půl byli u brány této vodní zoologické zahrady. Po zaplaceni vstupného ve výši 26,- EUR jsme dostali mapku s časovým rozvrhem různých show a přednášek. To, že něco jsou “jen” přednášky (jen v holandštině samozřejmě) jsme si všimli až po absolvování jedné z nich ;o). Začali jsme u v překladu „hnědých ryb“. Bohužel jsme tam byli na poslední chvíli a prd viděli, což nás vedlo k brzkému opuštění této akce. Ještě před tím ale Kačka stačila zaslechnout, že navzdory svému jménu to ve skutečnosti nejsou ani ryby a ani nejsou hnědé ;o). Později jsem si tato stvoření prohlédl důkladněji a působilo to na mě jako takový malinkatý tupý delfín. No nevím no.

Po tomto rozpačitém začátku jsme zvolili show se žraloky a platýzi (byl jsem dost zvědavej na tuhle kombinaci ;o). Cestou cuc na klacku, abychom nedostali úpal a honem na tu akční podívanou. Ano, správně. Akční podívaná se nekonala, protože a) platýzi byli v drtivé převaze, b) žraloci byli nevelkého vzrůstu a c) to nebyla show ale právě výše zmíněná přednáška. Tak vězte, že platýzi, nebo žraloci snáší vajíčka. Myslím ;o). Dle tohoto článku to ale budou spíš ti žraloci. Následovala krátká show tulení (alespoň myslím, ani překlady nejsou úplně jasné), kdy jak na souši, tak ve vodě zvířátka předváděla možné i nemožné.

Dál už jsme ale nenechali nic náhodě a přesunuli se do Delfíní zátoky, kde nám již v mezičase dorazivší druhá půlka výpravy držela pěkná místa. S blížícím se začátkem představení se delfíni začali srocovat a téměř vyvolávat cvičitele, neb se zřejmě již nemohli dočkat dalšího nášupu rybiček. Ve vyvolávání byli úspěšní a mohli nám tak předvést několikero skoků, salt, tanečků, mávání apod. Hezké to bylo. Po této zkušenosti bylo jasné, že je třeba být všude tak o dvacet minut dříve, aby bylo dobře vidět. Po krátkém občerstvení proto naše kroky zamířily k “Mroží aréně”. Upřímně jsem netušil, že jde s mroži něco nacvičit, ale byl jsem víc než příjemně překvapen. Mroži byli nejen největší, ale i nejroztomilejší, show nejvtipnější a a vůbec. Přestože sluníčko hezky připalovalo už, bylo to výtečný!

Hodně vysoko nastavenou laťku už mohlo těžko něco překonat. Nejdříve se o to pokusili lachtani v “divadelním představení” na téma zlí piráti a hodní měšťané. Přes skvělé herecké výkony a slušnou choreografii se jim to však nepodařilo, ač bez zhlédnutí mrožů bych jistě psal o tomto mnohem nadšeněji. Následovalo představení delfínů, tentokráte v kryté hale. Celkem pět delfínů nás velmi dobře pobavilo, podobně jako jejich kolegové v zátoce předvedli mnoho úžasných a vysokých skoků, do kterých občas přibrali i cvičitele, jehož několikrát i povozili po hladině. Den v delfináriu jsme zakončili zhlédnutím lachtanů velkých (nebo tak něčeho), kteří byli také pěkně sehraní a navíc jako divák tam bylo jedno mládě. Nejzajímavějším kouskem bylo bezesporu přesměrování vodotrysku do publika, což udělal tělem a ploutví jeden z tuleňů a slušně tak pokropil dobře třicet lidiček, kteří zůstali hluší k varování cvičitele a včas nevyklidili prostor ;o). Jak jsem ale napsal výše, mrože, alespoň pro mě, už nic nepřekonalo. Další výtečný výletní den nezkazil ani fakt, že při cestě zpět vynechal bus na nádraží a my tak na něj čekali dobrých čtyřicet minut.

Základní informace o tuleních, lachtanech, mrožích apod. zde.

No a foto jako vždy zde.

Čím to, že zrovna k tomuto tématu píšu už čtvrté pokračovaní ;o)? Ve vzpomínkách se nyní vracím na konec srpna a začátek září roku 2008, kdy mi odjížděli mí indičtí přátelé do Singapuru, kam byli převeleni. Událost to jistě smutná, ale na druhou stranu dávající další důvod k nějaké té akcičce. Bylo jich několik, vybírám tři nejzajímavější ;o).

Rozlučka firemní

Protože Inďáků odcházelo víc, rozhodl se takový větší vedoucí udělat i firemní rozlučku. Tato se konala na turistické vyhlídkové lodi – taková ta dlouhá a placatá, od běžných se lišila pouze uspořádáním sezení a stolečky, kdy u každého mohli sedět čtyři (možná šest, teď fakt nevím) lidé. Všem jsem oznámil, že začneme u Josefa, ať je co na rozjezd, ale nakonec jsme tam byli jen čtyři. Na loď se nás dostavilo něco málo přes dvacet. Pro naši společnost bylo rezervováno osm stolečků, dva tedy zůstaly neobsazeny. Ty zároveň sloužily jako takové oddělení od turistů, kterých bylo zhruba stejně jako nás. Na lodi romantické osvětlení, příjemná atmosféra a na každém stolku tři láhve vína (bílé, červené a růžové). Posádku lodi tvořil kapitán a kormidelník v jedné osobě a „hosteska“ a průvodkyně v osobě druhé. Hostesce bylo něco mezi čtyřiceti a šedesáti a odhadem v sobě měla něco mezi čtyřmi a šesti velkými panáky něčeho ;o). Krátce po vyplutí si vzalo slovo vedení, alespoň v naší, zadní části lodi, a poděkovalo všem odcházejícím za vzornou spolupráci a rozdalo jim diplomy ;o). V té době už jsem naléval samozřejmě, protože jsem se obklopil mému srdci blízkými Indy, které jsem po celou dobu mého bytí zde učil, co to je dobré pivo a že alkohol, je-li chuťově dobře upraven, nemůže škodit. Láhev bílého padla velmi rychle, následovalo růžové a ani červenému to přes kladený odpor netrvalo dlouho ;o). V mezičase jsem hostesce, která se zasekla s rozléváním nealka u třetího stolku z asi dvaceti pomohl od krabic džusů a jiného pití (to vše za povytaženého obočí vedení) a nalil všem, kteří o to měli zájem. No ale co dál. Dle itineráře jsme před sebou měli ještě hodinu plavby (z celkových dvou a půl). Nikdo se k tomu neměl, tak jsem všem ukázal, co to je česká asertivní drzost a z námi neobsazeného stolku jsem zabavil lahvinku další a začal ji nalévat našemu stolku. To už bylo obočí vedení povytažené až k ofině ;o). Netrvalo ale dlouho a i náš nejvyšší se osmělil a sáhl po další láhvi z neobsazeného stolu. Nakonec se akce hodně povedla, řekl bych a neskromně musím poznamenat, že si připisuju drobnou zásluhu na tom. Pravda, když jsme loď opustili a já všechny přítomné přemlouval k závěrečnému pivku u Josefa (cca 100 metrů od místa vyplutí/zakotvení), obočí povytáhli už úplně všichni krom Eveline, která nezklamala a pivko statečně dala. Později se ukázalo, že akce byla opravdu úspěšná a má role na ní asi hodně viditelná, protože dobře ještě po tři měsíce byla má osoba zmiňována při každém “posezení” společném na patře při oslavě narozenin/odchodu někoho. No co už, alespoň vědí, jak to u nás v Čechách chodí.

Rozlučka s indickými specialitami

Toto bude o mnoho stručnější, ale o to raději na to vzpomínám. Chvilku před opuštěním Evropského kontinentu mě Indičtí přátelé pozvali k nim domů s tím, že mi uvaří jejich speciality. Protože je jednak mám rád a druhak miluju jídlo a zkouším nové věci, s nadšením jsem přijal. Jak to jsou dobří lidé, rádi rozšířili své pozvání o mou návštěvu/pár, který byl u mě zrovna na návštěvě.

Večer to byl velice příjemný, ingredience připravovaných pokrmů vypadaly … jinak než jsme zvyklí, ostatně stejně jako finální produkty ;o). Nakonec připravili Veg Biryani (rýže připravená v páře ochucená vším možným), Chole (fazole s hromadou různých přísad), Alok Palak (bramborovo-špenátová směs) a jako dezert Bundi Raita (jogurt s něčím). Vše to bylo jakože hodně ostrý, neb jsem zdůraznil, aby nedělali žádné úpravy oproti jimi běžně používaným receptům. Poslechli ;o). Jak možná vidět z fotky, byl jsem rudej až na zadku a celkem slušně orosenej. Chutnalo mi to ale moc. Očekávalo se, že budeme jíst rukama, ale po většinou marných bojích jsem to vzdal a s povděkem přijal vidličku. Byl to moc fajn večer, po jídle jsme pokecali, ti z nás, co pili alkohol, zchladili žáhu pár pivkama, pohoda …

Rozlučka s Ninadem

Jeden z Indů (Ninad) odjížděl o pár dní později a naštěstí to vyšlo tak, že jsem s ním mohl strávit jeho poslední večer v Amsterdamu, u Josefa, kde jinde ;o). Že jsme to zapili notně, to jsem věděl, neb jsme končili po půlnoci a já byl rád, že jsem byl rád. Navíc jsem se strachoval o Ninada, který odlétal hned druhý den dopoledne, ale dal to, kluk jeden šikovná ;o). Proč to sem píšu, je skutečnost, že mi teď tvrdí, že, krom spousty jiného, jsme pili i Absint, na čemž je nejhorší, že má možná pravdu ;o). A já dodnes tvrdil, že bych ho v životě nepil. Tak pil …

K výše zmíněným přidám ještě jinou akci. Kamarádka slavila tou dobou (vůbec to bylo šíleně pařící období) narozeniny. Začali jsme u Josefa. První chyba. Slavíte-li v podniku, ve kterém patříte ke štamgastům, máte dobré ceny a sem tam drink na účet podniku. Může se to zdát jako výhoda, ale hladinka krve v alkoholu pak dost rychle klesá. Raději jsme se (bylo nás asi šest myslím) přesunuli o kousek dál do baru patřícího kamarádovi přítele oslavenkyně (vlastně přítele nejlepší kamarádky oslavenkyně, ale to by na popis už bylo jaksi zdlouhavé ;oD). Další chyba. Tady jsme rovnou bez ptaní dostali rundu nebo dvě nějaké šílené turecké pálenky (majitel i přítel byli Turci). Následovalo snad pivko na zapití a raději rychlý přesun do dalšího podniku, tentokráte už bez známých. Vzhledem k výše uvedenému není divu, že tady jsme to, alespoň já a jeden kamarád, poměrně brzo zabalili. Neměl jsem s sebou kolo a tak jsem se rozhodoval mezi taxíkem a noční sockou. Ve chvíli, kdy jsme vylezli ven, mi padl do oka noční autobus, jež měl na sobě napsáno Bijlmerplein, což je jako víceméně ta oblast, kde bydlím, a tak jsem ho doběhl a byl tuze spokojenej, jak mi to hezky vyšlo. Cestou jsem tak trošku pospával, až mě rozjaření spolucestující párkrát vzbudili ;o). Jako zdálo se mi, že jedeme nějak dlouho, ale uklidňoval jsem se tím, že to jako noční socka objíždí hodně. V jednu chvíli se mi zdálo, že jsem poměrně blízko a že bych možná mohl vystoupit, ale neudělal jsem to. Další chyba o). Nechal jsem se dovést až na konečnou, kde jsem raději ještě čekal na pokyn řidiče, že se opravdu nacházíme na konečné. Nacházeli. Vystoupil jsem proto a zjistil, že mi to vůbec, ale vůbec není povědomé tam. S trochou bázně a hany jsem se pomalým krokem dostal před mapku okolí (naštěstí na každé zastávce) a pln očekávání jsem hledal červenou tečku s označením “Zde stojíte”. Začal jsem v místě mého bydliště a v soustředných kruzích jsem se od něj na mapce vzdaloval. Ve třech čtvrtinách asi třetího kruhu jsem tečku našel. Dobrá zpráva bylo zjištění, že kousíček od tohoto místa jsem byl v minulosti na kole a vím tedy naprosto přesně, kudy dom. Špatná zpráva byla, že jsem věděl naprosto přesně, kudy dom a tím pádem, jak je to daleko ;o). Počasí mi naštěstí přálo a tak jsem po více než hodinové procházce dorazil příjemně unaven a střízliv dom a padl za vlast ;oD.

Když jsem se zde minule rozepsal o pivu, nemůže být další příspěvek o ničem jiném, než o Holandském “tuzemáku”. Díky překrásnému počasí jsem se nechal zlákat k výletu sluníčkem a vyrazil směr jih. Mým původním cílem bylo městečko Delft. Leč, protože to byl první volný víkend po čase a to lákání nebylo zas tak silné, vyrazil jsem v neděli namísto původně plánované soboty. To se později ukázalo jako chyba, protože v neděli byli dva hlavní Delftské kostely uzavřené pro veřejnost (nenechali si vysvětlit, že já nejsem veřejnost, ale já ;oD) a tak jsem si operativně našel nejbližší zajímavost a ta se nacházela hned ve vedlejším městečku Schiedam.

Popojel jsem courákem tam a nelitoval. Ač tomuto městečku byl v průvodci věnován jeden ubohý sloupeček, mně se tu moc líbilo (i když na druhou stranu kde mně se nelíbí …) Hlavním důvodem mé návštěvy bylo Dutch Distillery Museum, neboli Nizozemské destilační muzeum, jež je současně stále aktivní a v Holandsku zároveň poslední palírnou, kde se dle původní receptury na původních strojích vyrábí holandská specialita – Jenever, praotec to všech ginů.  Je zde předváděn celý proces výroby lahodného moku, tak, jak probíhal v 17. a 18. století, když byla distilérka založena a vlastně probíhá dodnes. Do procesu spadá i zpracování obilovin, což zajišťuje pět městských mlýnů, které patří k nejvyšším v Nizozemí. Všechny totiž stojí na mohutné věžovité základně, aby měli větru blíž asi ;o). V muzeu dále uvidíte historické reklamní plakáty, televizní reklamy, mají tu sbírku minilahviček alkoholů z celého světa (z Čech a Slovenska jich tu mají na 81 různých druhů) a hlavně tu je Jenever bar s nespočtem ginů, lahví a sudů! Posezení tu je tak příjemné a alkoholu tolik, že představit si tu celý víkend strávený mi nečinilo zas tak velké problémy. A protože jsem chlapec zvídavý, z  různých zdrojů jsem se pokusil dát dohromady jakous takous historii a obecné informace o tomto nápoji. Nic moc vtipného tam není, tak čtěte opravdu jen v případě, že jste lačni po vědění a chcete mít další zajímavé informace, kterými budete ve vhodnou chvíli oslňovat okolí ;o).

Historie

Půjdeme-li úplně od začátku, musíme se vrátit až do 14. století na území holandských Low Countries, Belgie a severní Francie. Zde se v té době používal nápoj, jehož základ byl z jalovce, jako posilující lék, jež měl chránit konzumenty proti černému moru, bolestem ledvin, kříže, žaludečním problémům, žlučníkovým kamenům a v neposlední řadě proti záchvatům? dny/pakostnice. Tomuto nápoji se říkalo „Jenever“ a toto označení mu zůstalo dodnes, jen se v některých krajích používá mírně pozměněný výraz „Genever“. Různé zdroje uvádějí, že jméno je dáváno i dle původu a to „Jenever“ ginu z Holandska, „Genever“ pak ginu pocházejícího z Belgie, ale přiklonil bych se k tomu, že to je o tom, jak to zrovna komu přijde na jazyk. Ač téměř všechny prameny přisuzují objev obilné pálenky s příchutí jalovce profesoru medicíny Sylviusovi z Leydenu (Nizozemí), není tomu tak. V Amsterdamu se vyráběla pálenka zvaná brandewijn, což je holandský výraz pro pálené či zahřívané víno. Tento termín se používal pro všechny druhy pálenky. Snahou bylo dosáhnout chutnější podoby brandewijnu a právě přidáním jalovce (který rostl všude na území Low Countries) a cukru se dosáhlo vzniku Jeneveru (z francouzského genievre – jalovec, angl. juniper). Důvodem k označení jeneveru za národní nápoj Holanďanů a Belgičanů byl rozsáhlý rozvoj obchodu s tímto nápojem. V letech 1500 – 1700 byly založeny lihovary v každém městě a destilování se stalo znakem Holandska stejně jako výroba sýrů a tabáku. Jenever se začal vyvážet do celého světa.

V současnosti má Nizozemsko asi přes 200 destilérek. Bols (založen roku 1575), de Kuyper (založen roku 1695) a Heineken (založen jistě taky hodně dávno ;oD) jsou tři největší společnosti produkující jenever v Nizozemsku. Každá společnost má svůj vlastní patentovaný recept, používaný po generace. Pro mě překvapivě jsou největšími konzumenty ginu Španělé, leč nejpopulárnější je v Anglii. A teď babo raď ;o). Krom nejprofláklejší kombinace s tonikem se poměrně často míchá s kolou a nesmíme zapomenout na Martini Dry …

Většina z nás má zřejmě za to, že nejstarším a nejproslulejším ginem je Beefeater, leč není tomu tak. Poprvé přišli Angličané na chuť tohoto nápoje v osmdesátých letech 16. století, kdy bojovali na straně Holanďanů v jejich válce o nezávislost proti Španělům (konkrétně Habsburkům – stručnou historii si chystám do jednoho z příštích příspěvků). Po korunovaci Williama Oranžského v roce 1689 (po sňatku s anglickou princeznou, podrobnosti taktéž v budoucnu) už nic nebránilo rozšíření ginu přes kanál do Anglie.

Zde se stal velice populární po té, co vláda povolila pálení alkoholu bez licence a zároveň uvalila vysoké dovozní clo na veškerý alkohol. V kombinaci s přebytky nekvalitních ječmenných zrn, jež se nehodila pro vaření piva se produkce ginu zvýšila natolik, že více než šestinásobně převyšovala produkci piva a vyrojily se tisíce obchodů specializovaných pouze na gin. Logicky to však vedlo k tomu, že zatímco pivo si udrželo svou “dobrou” pověst, o ginu se toto říci již nedalo. Gin byl dokonce považován za příčinu zvýšené úmrtnosti především mezi chudším obyvatelstvem. Toto vše vedlo k tomu, že roku 1736 se drasticky zvýšila daň na gin, což vedlo až k občanským nepokojům, nicméně v roce 1751 bylo vydáno jakési kompromisní nařízení -  destilovat se smělo jen pod dohledem proškolených odborníků za použití kvalitních surovin a prodávat mohli jen licencovaní obchodníci. Roku 1832 byl vynalezen destilační sloupec a zde se také začíná psát historie “Londýnského suchého” ginu, mezi které se řadí například i slavný Beefeater. A co tak populární Gin s tonikem? To si musíme odskočit do britských tropických kolonií, kde byl tonik používán hlavně k přebytí chuti chininu (nebo tak nějak), což bylo tehdejší antimalarikum (v mnoha rozvojových zemích je tomu tak dodnes, tedy to s tím chininem, nikoli tonikem). No a Gin bylo výtečné a vítané zpestření.

Co to je

Méně kvalitní giny jsou výsledkem pouhého smíchání neutrálního alkoholu (líh asi?) s tekutým extraktem z jalovce a dalších bylinek. To se pak dohromady vydestiluje a je hotovo.

Kvalitnější giny jsou ochucovány jedinečným způsobem. Po té, co neutrální alkohol projde jednou či více destilacemi, přichází na řadu poslední, zvláštní. Probíhá přímo s bylinami: jalovec, koriandr, zázvor, angelika, anýz, muškát, puškvorec, kardamon, citronová a pomerančová kůra. Vznikající alkoholické páry, dříve než se dostanou do kondenseru (to je takové zapeklité slovíčko, ale řekněme něco, na čem se ta pára vysráží a zchladí), procházejí přímo přes čerstvý jalovec. Vzniká tak aromatičtější gin.

Pravý Jenever se destiluje “postaru” v méně účinných “hrncích”, což vede k menšímu obsahu alkoholu, zato intenzivnější chuti. Dělí se na Oude (starý), což překvapivě nesouvisí se stářím, ale s chutí, a Jonge (mladý). Oude Jenever je sladší, aromatičtější, světle žlutý a má silnou chuť, což je dáno mimo jiné přítomností sladového vína (směs ze sladového ječmene, pšenice, kukuřice a žita), kdy v Oude je ho více než 15% , oproti tomu Jonge má sušší chuť a světlejší barvu a sladového vína je maximálně 15% (mně to přišlo jako nic moc vodka ;oD). Tento technologický postup s původními, či kopiemi původních, přístroji, káděmi a všemi těmi spirálkami a hadičkami se už ovšem dodržuje pouze ve Schiedamu.

Co odlišuje Jenever od anglického ginu je, krom většího množství bylinek, zrání v sudech – používají se dubové sudy po whisky či víně, díky čemuž může Jenever tyto nápoje zdánlivě evokovat. Jak bylo naznačeno výše, holandský gin je o něco slabší (36 – 40%) a více “ochucený” než jeho anglický příbuzný. Dále se na rozdíl od jiných ginů prodává v kameninových nádobách, tvarově jako láhev se speciálním cylindrovitým vrškem.

Poté, co jsem sem před více než rokem a půl přiletěl, mi na spoustě kulturních a turistických míst oznámili, že buď je expozice z důvodu rekonstrukce zavřená, nebo značně zredukovaná. To se týkalo především Námořního muzea (znovuotevření 2010?), Královského národního muzea – Rijksmuseum (znovuotevření 2011?) a Heineken pivovaru. Ten měl být zavřený někdy do léta 2008, ale nějak se jim to protáhlo a otevřeli ho snad až v listopadu. Z různých příčin jsem se tam nedostal, až teprve minulou sobotu.

Rekonstrukce interiérů „historické“ budovy probíhala z toho důvodu, že původní prostory a koncepce prohlídek kapacitně nezvládala nápory turistů. Historické mám v uvozovkách, protože by si jinak člověk mohl představit krásné, až by se dalo říci romantické budovy, takové, jako se nacházejí například v Plzeňském pivovaru. Když jsme u té Plzně – někdy minulou zimu jsem zavítal do malého rodinného pivovaru IJ , nacházejícího se u paty větrného mlýna nějakých patnáct minut chůze od centra. Hospůdka byla tuze útulná, v chladném období příjemně vytopená, vše lákalo po tom tam zůstat až do zavíračky ;o). O to víc, že mezi šesti druhy točeného piva se nacházela právě i Plzeň, psaná po našem česky! To mě samozřejmě ihned zaujalo a hned jsem se ptal, co to a jak to, protože ač název plzeňský, použitá bílá písmena na černém podkladu dávala tušit, že něco asi nebude úplně v pořádku – taky že nebylo. S naší Plzní to má prý společný “jen” ten název. Mělo mě to varovat, ale jako každý normální chlap jsem k většině pouhých náznaků hluchý/slepý a jedno točený jsem si objednal. Chyba. Chuťově to bylo naprosto děsivý, možná to mělo co do činění s pomerančovou kůrou, těžko soudit. Zdekoval jsem se ale odtamtud hodně rychle ;o). Ale zpět k Heinekenu. Co se náporu turistů týče, tak prohlídka pivovaru je vážně jednou z největších atrakcí Amsterdamu a po jejím opětovném otevření ji navštívilo už přes sto tisíc lidí. Zavedli tu velice jednoduchý systém vstupného a slev. Pokusím se ho teď stručně vysvětlit a popsat. Žádné slevy pro studenty, pro důchodce, pro rodiny s dětmi, pro skupiny, pro alkoholiky, pro těhotné, pro postižené, pro nikoho. Jednotné vstupné 15 euro ;o). Otevírací doba začíná každý den v jedenáct dopoledne, my tam byli kolem půl dvanácté. Frontu jsme vystáli opravdu minimální, kolem deseti lidí a šlo se. Nutno poznamenat, že se “nás” po celou dobu prohlídky nikdy neshromáždilo víc, že bychom se někde mačkali, nebo někam neviděli nebo tak.

Prohlídka (neprůvodcovaná) začíná ve virtuálním baru, kde za barovým pultem je na stěnu promítán skutečný bar (velice věrohodně) odhadem někdy z třicátých let minulého století. Na “plátně” / baru vás uvítá barman, který vás provede stručnou historií pivovaru. Co si pamatuju a co praví www.heineken.cz ;o). Dne 15.2.1864 byla v Amsterdamu založena společnost Heineken & Co. tehdy 22letým Gerardem Adriaanem Heinekenem (omlouvám se za případné špatné skloňování). V roce 1870 způsobila celoevropská oblíbenost světlého piva přechod Heinekena ke spodní fermentaci, jež se používá k výrobě ležáků tak, jak je známe dnes. Mimochodem poprvé byl tento způsob použit v Plzni, kde jinde. Co ale většina Čechů neví a možná ani nechce vědět, je fakt, že “nás” to naučil bavorský sládek tenkrát. Za Gerardova života dosáhla společnost několika milníků – zaregistrování značky, koupě patentů na výrobníky ledu, A-kvasinky. Představitelem druhé generace byl Dr. Henry Pierre Heineken. Ten firmu zvedl hlavně co se zaměstnaneckých poměrů týče – snažil se nepropouštět ani v době krize, založil pro zaměstnance penzijní fond, zkrácení pracovní doby atd. Roku 1930 společnost zakoupila další budovu pro pivovar, přezdívanou tehdy “Pivní katedrála”. Právě v ní se dnes nachází muzeum. Roku 1931 začal poprvé vařit pivo v tropech, konkrétně v Singapuru pod značkou “Tiger”. Letos jsem mnohokráte ochutnal a dobrý ;o). Roku 1933 byla značka Heineken první, která vstoupila na americký trh po právě skončené prohibici. Následovaly další trhy, další úspěchy … A jsme u třetí generace – zcela jistě nejcharizmatičtější Alfred Henry Heineken, který si nechal říkat Fredy. Ten byl znám především díky svým inovativním přístupům k propagaci, vrátil pivovar do rodinných rukou, změnil logo (používané dodnes). Mimojiné po čase zjistil, že Heineken je na všech kontinentech známější a oblíbenější, než v Evropě. Rozhodl se to změnit a po čase byl Heineken nejprodávanějším pivem v Evropě. Jen na nizozemském trhu získal spojením s pivovarem Amstel více než poloviční podíl na trhu. Následovala další spojení, mimojiné s irským pivovarem Murphy´s. Od sezóny 1994/5 se pak Amstel (Heineken od 2006) stal hlavním partnerem fotbalové Ligy mistrů. Toliko výběr pro mě nejzajímavějších faktů, mnohem více na jejich internetových stránkách.

Po zasvěcení do světa Heinekenu procházíte něčím na způsob síně slávy – zde se nachází jednak historické artefakty, druhak různá vyznamenání, řády a ocenění. Pak se dostanete do spíš pro oko dělané informativní místnůstky, kde vám milá slečna – když nad tím tak teď přemýšlím, tak vůbec v průběhu celé prohlídky se tam vyskytovalo podezřele mnoho milých, mladých a hezkých slečen ;oD – vysvětlí, z čehože se to pivo vyrábí, jak jsou jejich suroviny úžasné, dá vám očuchat slad a ječmen a toť vše. Přesun do historické haly, kde se nachází odhadem sedm osm měděných vypulírovaných kotlů, přičemž v některých se promítájí filmy. Místnost není zas až tak zajmavá, i když právě zde je možnost první ochutnávky – mladého sladového/ječmeného extraktu (nebo prostě něco na ten způsob) – i když vám to nedá, doporučuju neochutnávat ;o). Jo, můžete tou hmotou si zamíchat, očuchat, ale tím bych skončil. Taky je tu taková tabule s graficky znázorněnou výrobou piva –dost mi to připomínalo tabuli z Plzně, kdo ví, jestli to nebyla ta samá ;o). Následuje výjezd po eskalátorech kolem stájí (hezké na oko, jeden z koní se jmenuje/jmenoval Karel, po koních ale doslova a do písmene ani památky). Pak přichází na řadu nejzajímavější část. Po nějakých dvaceti lidech vás pouští do minikinosálu, kde stojíte v řadách po čtyřech a ocitáte se v roli ječmene. Co se dělo dál nechám opět (podobně jako u letu balónem) zahaleno tajemstvím malým, jen doporučím být tak ve třetí řadě ;o). Pak následuje první ochutnávka. Na dvou designově bezchybných barech ve tvaru rudých hvězd (těch dobrých ;oD) vám načepují čtvrtinku piva s výkladem a degustační ochutnávkou. Kam se hrabe víno, to se nedá srovnat. Mimojiné jsem se dozvěděl, že Heineken je “bublinkovatý” zcela záměrně a pěna se “seká” mokrým nožem proto, aby ty bublinky zůstaly v pivu. Je to hezky vidět, když dáte sklenici právě natočeného Heinekena proti světlu … Pak se projde (může se i posedět) takovým zajímavým videosálem s pěknými světelnými efekty kdy je strop tvořen tisíci (plus mínus) prázdnými lahvemi a pak už hurá lahvím plným. V této místnosti si po zaplacení pěti euro můžete nechat na láhev vytisknout své jméno nebo jakýkoli nápis. Instrukce bude poslána do výroby místní a na konci prohlídky láhev dostanete. Tuto službu nabízí obchod se suvenýry i pro “nenávštěvníky” prohlídky. Ještě ale nejsme zdaleka u konce. Následuje výstava filmových plakátů (James Bond 007 jasně vede) a dále možnost poslání elektronické pohlednice s fotkou (pod článkem) či tančního videa, kde jste hlavním aktérem (to tu nenajdete, zas takový exhibicionista nejsem ;oD – i když. Už jsem tančil pro VISA, teď pro Heineken, kdo ví, co bude následovat. Možná to jednou použiju ve svém autobiografickém filmu ;o). No a od této chvíle je to hlavně o zábavě a hračkách, informace ustupují do pozadí. V kosmických modulech takových můžete shlédnout reklamy historické i současné, zahrát si fotbálek hospodský, mrknout na různé technické vychytávky pro spotřebitele (domáci pípa s miniplazmou, aby vám neutekl gól, když si jdete natočit dalšího pivsona např.), to nejlepší z ligy mistrů snadno vyhledatelné (dle ročníků, mužstev, hráčů apod.), prostě potěšení na entou. Vše je zakončeno velmi zajímavým barem, kde dostanete dvě malá pivka (už nejsou … ;oD), běží zde ukázky z filmů, kde učinkoval Heineken (co jsem poznal: několik bondů, Thunderball, Wanted, Zoolander), na druhé straně pak panoramatický výhled snad na brazilské pobřeží. No a pak už konec. Heineken suvenýr obchůdek, kde krom již zmíněné láhve si můžete nechat na zakoupenou sklenici (všech objemů a tvarů) napsat / vygravírovat opět cokoli, dále tu mají otvíráky, přívěšky, ručníky, župany, myš k počítači, bundy, čepice, klíčenky, vlajky, knížky, prostě hromady a hromady všeho točícího se kolem Heinekena.

Hezké to bylo, fotky zde  …

Lepší pozdě nežli později ;o) Časem toto šoupnu pod srpen 2008 a třeba postupně dopíšu vše, co jsem chtěl.

Když jsme s jednou z dalších návštěv nad mapou a průvodcem Holandska vybírali, kam jet na výlet, dospěli jsme k závěru, že ani za šest dní, co bylo k dispozici, ale pravděpodobně ani za měsíc či rok nejde navštívit všechna zajímavá místa, co tato zemička nabízí. Proto jsme se nakonec rozhodli pro Madurodam ve městě Den Haag (to „Den“ tam je z historických důvodů, býval to člen. Nyní už se nepoužívá, ale některá města si ho v názvu zachovala. Jinak „Haag“ znamená „živý plot“. Madurodam, městečko holandských miniatur v poměru 1:25, bylo vystavěno v roce 1955 a od té doby průběžně mění svou tvář a stavby, jejichž repliky stojí uvnitř.

Přestože bylo k dispozici auto, zvolili jsme k přepravě vlak. Jak už jsem totiž napsal mnohokrát dříve, za cenu ne o moc vyšší než mají České dráhy se svezete luxusním, čistým, tichým, pohodlným, téměř vždy na čas jedoucím žluto-modrým vlakem. Železniční síť je v Holandsku dostatečně hustá, a tak se téměř kamkoli dostali s jedním, maximálně dvěma přestupy. V přiměřenou ranní hodinu jsme vstali a díky sluníčku jsme i celkem rozumně se dostali do vlaku. Po hodince a něco jízdy jsme už byli Haagském hlavním nádraží. Co mě hned bouchlo do očí, byla tramvaj projíždějící nad našimi hlavami téměř vestibulem stanice. Na pár dalších místech jsem tu viděl další zajímavě řešené tramvajové trasy, třeba skrz dům, zčásti jeho podloubím a následně tunelem a vůbec. Sem se určitě vrátím a mimo jiné půjdu po stopách těchto „mašinek“. My jsme ale sedli na jinou tramvajku a po zhruba deseti minutách jízdy jsme byli u cíle. Na obloze bylo pár mráčků, ale dalo se pořád.

Po zaplacení vstupného (jako na všech atrakcích v Holandsku celkem vysoké, EUR 14,50) jsme se ocitli na takovém relativně malém prostranství obklopeném travou zarostlým náspem. Velikostně se mi to tedy vůbec nezdálo a ani mapka z brožurky se netvářila, že by měla být skládací či postrádala nějakou část. Ani skutečnost, že tato informativní brožura, jež obsahovala popis všech miniatur, byla v češtině mi nepomohl od mírného zklamání nad velikostí „parku“. Hned po prvních krocích a minutách mi ale bylo jasné, že rozladění je naprosto zbytečné, protože například v zoo máte i se zastávkami u výběhů rychlost chůze několikanásobně vyšší než zde, jelikož koncentrace pidi baráčků a jiných modelů všeho je neporovnatelně větší (mám to vše i zhruba spočítané, ale psát to sem nebudu, neb by si o mně pár lidí myslelo pak, že jsem ještě větší magor na čísla, než za jakého mě považují teď ;oD) než zvířátek v oné zoo. A tak i když plocha Madurodamu může být nějakých třicet na třicet metrů, opouštěli jsme jeho brány po zhruba pěti hodinách příjemně uondaný a určitě by to ještě pár desítek minut sneslo.

A co že tu můžete najít? Spoustu ;o) Modely byly původně ze dřeva, nyní se již používá plast. Předpokládám, že hlavně kvůli životnosti modelů, které jsou pod širým nebem návštěvníkům na očích v průměru třicet let. Velice pečlivě se také dodržuje měřítko nejen u budov, ale i u dopravních prostředků, kytiček, lidiček, člunů, lodí, letadel, lokomotiv, přehrad, prostě všeho. Co tuto zásadu tak trochu kazí, jsou živý ptáci, kteří sem občas zavítají a tak třeba je možné zde potkat racka velkého jak mrakodrap, pstruhy velikosti tankeru či volavku, kterážto je už úplně mimo koncept ;o). Krom výše zmíněných zmenšených atrakcí tu jsou i větrné elektrárny, zoo, největší holandský zábavní park, mlýny, bouračka i se zraněným, téměř všechny hrady a zámky (i tak jich tu moc není), celé letiště Schiphol včetně pásů se zavazadly uvnitř a pojíždějícími letadly, dálnici s různě rychlými pruhy, vodního lyžaře, skautský tábor, vojenskou základnu, svatbu, různé průmyslové objekty, tramvaj i lanovku, sýrový trh z Alkmaaru, největší miniaturu železnice na světě co se délky týče, větrné mlýny, skleníky, prostě úplně vše, co vás napadne. A to vše se hýbe!!! Loď hoří a hasiči ji hasí, železniční most se zvedá, když projíždí loď a vlaky poslušně čekají, než se most s kolejemi vrátí, o dálnici a letišti už byla řeč, vodní lyžař brázdí jezírko v závěsu za motorovým člunem, auto na testovacím okruhu dostává smyky, lanovka, helikoptéra vojenská, to vše se hýbe. Aby toho nebylo málo, spousta věcí je interaktivních, To znamená, že za vhozených většinou deset centů uvedete něco speciálního do pohybu. Například továrnu na cukrovinky, z které po značném šrumotu vypadne bombón Mars do připraveného náklaďáku, který vám ho doveze až pod čumák a pak se vrátí na místo. Podobně to funguje s továrnou na výrobu střevíců, jinde zase začnou myslím řezat dřevo a nespočet dalších.  Jako další perlička je osvětlení – když se setmí, rozžnou svá světla pouliční lampy, auta, mašiny i lodě si začnou svítit na cestu, svítí i některě budovy. Ani to, ani laserovou show, která se koná snad každý večer v letní sezóně jsme ale bohužel neviděli vzhledem k brzkému odchodu.

Asi i proto, že jsem nikdy před tím nebyl v žádném Legolandu nebo tak podobně, byl jsem z Madurodamu naprosto nadšen a můžu jen doporučit. Více v mnoha jazycích (čeština chybí) zde.

Nevím přesně jak, ale autoři/správci internetových stránek www.holandsko.cz se nějakým záhadným způsobem dostali až na tento blog a odkaz na něj přidali na svoje stránky. Tímto jim jednak děkuji, druhak zdravím a třeťak gratuluju ke skvělému webu plného užitečných, zajímavých, přehledně řazených a inspirativních informací a výletních tipů týkajících se Nizozemí.

P.S. O tom, že jim tu nemažu med kolem huby jen tak svědčí fakt, že odkaz na jejich stránky tu můžete najít už poměrně dlouho ;o)